Je mi 38 a mám 11 letého syna Oskara. Narodila jsem se teda ještě za socíku. Ve školce nám pak řekli, že už nemáme říkat souško-čelko, ale paň-čelko. Ok.

Na základku jsem nastupovala do Londýnský. Bylo to ještě v době před její transformací. V pátý třídě nám z učebny zmizely lavice, my se začali učit ve stanech a místo čísel na vysvědčení byly napsaný dlouhý odstavce textu. Naši to nevydrželi a na druhý stupeň jsem nastupovala do základky v Sázavský. Uvítala mě tam úča s chlupatýma nohama a rudou rtěnkou (paní Pokorné se omlouvám za možná přílišnou generalizaci jejího vzhledu). Nastal tvrdý režim, padaly pětky, důtky, dvojky z chování. Když jsem s paní učitelkou nesouhlasila, řekla, že jsem „asi zhloupla“. Přidali nám devítku. Sakra. Střední školu jsem si doma prosadila uměleckou. Sice jsme se tam učili mraky věcí, co mě nezajímaly, ale na to už jsem byla přece zvyklá. Navíc tam byli super lidi. Samozřejmě spolužačky, ne učitelé. Teda až na výjimky. Nikdy nezapomenu na paní Filipovskou. Měla skvělý smysl pro humor! Nekoukala na nás zpatra, vždycky se snažila pochopit a porozumět. Když mi hrozila koule z maturity, běžela jsem k ní do kabinetu a v náručí se jí rozplakala. Nic neříkala, jen tam pro mě byla. A taky skvělá paní Holomečková. Vynikající osobnost. Na vysokou už jsem to ani nezkoušela. Šla jsem na jedny přijímačky, jen aby byl doma klid. Naštěstí ten chytrej byl vždycky brácha, takže na mě nebyl takový tlak. Školský systém jsem opouštěla s nenávistí ke všemu, co se ho týká. Ale jasně. Byla jsem špatný student. Problémové dítě.

Vyrazila jsem do světa s obrovským nadšením, že konečně můžu dělat co chci a nikdo mi nebude říkat, co a jak mám dělat. A taky že jo. Nejdřív jsem cestovala, pak se nechala zaměstnat a u toho workoholicky po nocích dělala grafiku. Nejdřív printové věci, časem web, multimédia… jakmile jsem se něco naučila, táhlo mě to jinam. Konečně jsem zažívala svobodu poznávání! Konečně jsem mohla věci doopravdy dělat. Jaká euforie! Práce pro mě byla všechno. Řekla jsem čau korporátu a šla na volnou nohu.

Když jsem to doklepala do dvacátéhosedmého roku, přišel nejtěžší (ale zároveň nejpřínosnější) okamžik mýho života. Zjistila jsem, že jsem těhotná. Zapálila jsem si cígo a přemýšlela, co dál. V oparu kouře před gyndou mi došlo, že mi právě skončil život. Potrat ne, v tom jsem (thnx God) měla jasno. Viděla jsem to jak ve filmu. Porodím dítě, budu doma, můj kluk bude chodit do práce, pařit, rozvíjet svojí kariéru, já zakrnim, všechno mi uteče, ztloustnu, budu ještě blbější než doteď, pak mě začne podvádět, dítě mi odroste, zůstanu sama, život mi utek, nemám sebe, nemám nic. Trága a doják, jak by řekla Danča.

Když bylo Oskarovi čtyři, začala jsem se pomalu lízat z depresí. Nebylo to snadný. Opatrně jsem zkoušela překonávat problémy s jídlem, častý panický ataky, sebepoškozování. A Oskara vzali do Lesníčku — lesní školky v Toulcáku v Praze. Tam jsem poprvý poznala, že to jde s dětmi jinak. Že jsou odmalička parťáci, chováme se k nim s respektem, úctou. Jen proto, že jsou. Svitla mi naděje. Naděje, že nemusí zažívat, jak to měli my.

Školu jsme začli hledat s velkým předstihem. Prošli jsme toho tady na Praze 15 a okolí hodně. Od základek, kde děti na DODčku za zazpívání písničky „Mňam mňam Bobík“ odměňovali bonbonama, až po ty alternativní typu Klíček. Školu Můj Projekt (dnes ZŠ Vitae) jsem znala, protože ji zakládali manželé Jonášovi, kteří měli děti v Lesníčku (a později v Lesnění). Na dni pro zájemce mi ale spadla brada. Bylo to skvělý. Mluvila tam Andrea Vedralová, je výborný speaker, dokáže lidi motivovat, má vizi. Začala jsem sosat všechny možné zdroje o výchově, vzdělávání. Ve Vitae mi ale citelně chybělo zaměření na technologie. A tak jsem se, poněkud neuměle a trapně, začala ve škole angažovat. Dodneška vlastně nerozumím, kde vzali odvahu takový divný, potetovaný a zjizvený holce, dát vůbec šanci.

O technologie jsem se zajímala vždycky. Můj táta byl ajťák ještě v době, kdy se tomu tak neříkalo. Můj brácha frčí v kybernetice. Jako první v ulici jsme doma měli kompa. Od her jsem přešla ke grafice, fotce, animaci… souběžně s tím jsem hltala všecko kolem netu, webů. Html, a ještě taky oldschool Flash. Začala jsem dělat počítačovou hru. Velkej zlom přišel, když jsem v sobě objevila svoje světla. Základy elektrickejch obvodů mě učil kamarád Ota po večerech (dík!). A pak jsem si postavila Rebela II. a objevovala 3D tisk. Díky Micro:bit apod. spolu s blokovým programováním jsem nahlídla do základů robotiky. Propadla jsem Minecraftu. Udělala si kurz umělý inteligence. Teď hledám všechno kolem blockchainu, NFT, metaverse, chci se líp naučit dělat 3déčko.

Nelituju ani vteřiny, kterou trávím s dětmi. Obdivuju je. Může to znít hrozně ezo, ale pro mě jsou andělé. Kyberandělé. Řítí se šílenou jízdou do světa, kterej prorůstají technologie tak zhusta, že už je ani nedokážeme rozeznat. Chvílema mám strach, občas mě z toho bolí hlava, někdy mě popadá posedlost poznávání a jenom studuju.

Na tenhle svět děti nepřipravíme jeho popíráním. Měli bychom jim co nejvíc naslouchat, učit se od nich a jemně je korigovat tam, kde cítíme, že to jde do extrému. Tohle je jejich svět, všichni jsme produktem svojí doby. Ale hlavně lidí kolem nás. Tak ať ty produkty stojí za to.